08/08/17

Remus byl plný překvapení. Nikdy nezapomenu na ten večer jednou v létě. Bylo to to léto, které jsme všichni strávili u Potterových. Nejkrásnější léto mého života. Bylo až tak nechutně stereotypně letní, že to ani hezké nebylo. Vlahé večery, něžné světlo téměř zapadajícího slunce, vůně sena, bezstarostné pití... Užili jsme si ho plnými doušky. Jeden z těch večerů jsme vytáhli kytaru. James hrál. Vždycky hrával. I v Bradavicích. Cokoli díky čemu vypadal ještě víc jako machr. Holky to děsně žraly. Petr bubnoval na nějaké bedny. A já vyl. Měl to být zpěv – z čisté veselosti, beze slov a bez plánu. Jen jsem tak spokojeně křičel. Znělo to jak vytí toulavýho psa. Dokonale jsme spolu ladili. A Remus, ten nás pozoroval těma svýma leskoucíma se vlčíma očima. Nikdy jsem vlastně nepoznal, co si myslí. Ale vypadal, že se baví. Tentokrát na tom nezáleželo. Byl jsem tak unešený štěstím, že jsem nic neřešil. Remus se usmál a začal tleskat do rytmu. Zavřel jsem oči a vyl. Když jsem je otevřel, zjistil jsem, že Remus tančí. Na rtech mu pohrával pořád ten stejný nevzrušený úsměv. Tančil, jakoby se k tomu zrodil. Oněměl jsem.  Vypadal jsem z rytmu. Ale Remus tančil dál. James se na mě podíval a významně zakašlal. Usmál jsem se a sladil se s tempem Remových nohou. Bylo to neuvěřitelné. Měl by vypadat směšně. Kluk s tak flamencovými pohyby. Držel si klopu kabátu jako cíp šatů. Oči se mu leskly, čupřina poskakovala. Ale tak bezuzdně si to užíval, že jsem nedokázal než ho v ohromení sledovat. Kluci se přidali s povzbuzujícími výkřiky, tleskáním, luskáním, pískáním. Tvořili jsme poezii. Poezii hudby v pohybu. Nikdy na to nezapomenu. Vždycky jsem si o Removi myslel, že se moc neumí bavit. Že je příliš ponořený ve vlastním neštěstí. Po té noci jsem začal o svém vlastním štěstí pochybovat. Přišlo mi povrchní. Oproti tak bezstarostnému štěstí tryskajícímu přímo ze středu Removy zjizvené duše. Tu noc byl nejkrásnější, co jsem ho kdy viděl. Jakoby nezáleželo na ničem, co se mu kdy stalo. Zrodila se ve mně naděje. Když dokáže být takto nespoutaně šťastný přes to všechno, možná můžu i já. Možná můžeme my. Tu noc jsem ho něžně miloval. Beze slov. A on se pořád tak spokojeně usmíval. Tu vzpomínku jsem si v sobě pak schraňoval jako poklad.