Někdy jsem viděl z okna oceán. Byl strašlivě rozlehlý.
Vypadalo to, jakoby nikde nekončil. Vypadal ledově. A opuštěně. Někdy jsem na
jeho vodách spatřil člun. Osamělý člun. Zmítaný vánicí. Často to vypadalo, že
ho nemilosrdné vlny převrátí. Že ho mořská pěna pohltí. Rozdrtí ho vodní tříšť.
Ale vydržel. Přivážel ztracené duše. Odsouzence jako já. Uvržené do stavu
horšího, než smrt. Oloupené o naději a holý rozum. Ty vlny vypadaly ledově.
Nepřátelsky. Ale na tom nezáleželo. Tady vládl chlad. A o přátelství se třemi
studenými stěnami a kovovou mříží se taky mluvit nedalo. Jediným přítelem mi
byl déšť, když omyl moje slzy. Nebo hvězdy, pokud jsem je mezi potrhanými
černými mraky dokázal zahlédnout. Jen díky Měsíci jsem ještě zvládl počítat
dny. A přebýval jsem v psím kožichu, abych zcela nezešílel. Po nocích jsem
tě volal. Z temných zákoutí. Nedokázal jsem přestat. V tom zpěvu byla
naděje. Naděje, že za mořem je břeh. A že na tom břehu někde jsi ty. A tak jsem
se jednou vrhl do černé vody… (Sirius)
No comments:
Post a Comment