Thursday 5 May 2022

05/05/2022

Děti v nějaké čisté naivitě vždycky věří, že je jejich rodiče milují. Sice mě emočně vydírá, ale určitě mě má ráda. Tak mě praštila, ale to není její vina, já jsem špatné dítě. Křičí na mě, ale to je tím, že jsem ji k tomu donutil. Určitě mě má ráda. Určitě.

Nikdy nezapomenu na ten moment, kdy mi došlo, že mě má matka možná vůbec ráda nemá. Že to, že to nikdy neřekne, možná znamená, že to tak necítí. Že mě nikdy neobejme prostě proto, že nechce. Že mě neustále kritizuje, protože mně cítí odpor. Možná, že to není o tom, že to neumí vyjádřit a že taková prostě je. Možná, že ta zjevná neviditelnost citu prostě znamená, že neexistuje. 

Nikdy předtím mě to nenapadlo. Vůbec jsem s touhle možností nelaboroval. Trápil jsem se ztrátou spojení, které tam snad možná někdy bylo. Někdy, když jsem byl ještě hodně maličký a ona mě milovala, jako všechny matky milují své prvorozené. Ale když cítíte zármutek, znamená to, že ke ztrátě došlo. Možná, že se trápím právě proto, že v duši vím, že tam ta láska není.


Ta myšlenka mě vlastně ani nezarmoutila. Trápil jsem se celé roky tím, že moje matka neumí dát lásku najevo a snažil se najít si ždibíčky kdekoliv to šlo. Však to, že mě kritizuje přece znamená, že jí na mě záleží! Jejím divným způsobem. Však mě živí, kupuje oblečení. Stará se. Ve skutečnosti to byla spíš úleva. Už se nemusím napřahovat a chytat vzduch prázdnýma rukama.


Tvá matka tě nemiluje. Ne, nemiluje. To je prostě fakt. A jeho přijetí mi vlastně konečně pomohlo postavit se na vlastní nohy, přestat přešlapovat u jejích dveří, zvednout se a odejít.